Bůh deště, rozezlen a povoliv své vzpouře,
vychrstl chladný proud, jenž stéká ze mraků
a kape na hřbitov, a s chuchvalcema kouře
hned zvětšil úmrtnost předměstských chudáků.
Má kočka děsící se oblačna a kouře,
se svíjí na zemi, má úzkost ve zraku,
a duše básníka sní v okapové rouře
se smutným fantómem a s hlasem přízraku.
Zvon hlučně naříká a dřevo v kamnech kvílí
jak velké hodiny, které se nachladily,
a zatím při kartách, jež páchnou koudelí
a jež jsou dědictvím po vodnatelné tetě,
kluk s dámou hovoří o starodávném světě
a blouzní o láskách, jež dávno zemřely
