Interpret:

Naše Věc

Album:

Hořký menu

Tak už je to na nás, jezdci mc`s - produkty společnosti, co si myslí, že je dobrý hubou mlít, ukázat na skutečnosti, proto abysme se měli rozhodnout, je-li lepší mlčet nebo mluvit.
Tak už je to na nás, bez nadsázky říci slovo, zatnout pěsti, vzkřísit otázku, zabít koho? Líčit neřesti, represe - nechce se mi uvěřit, že za slovo "joint" si tě přijdou domů prověřit. Z vládní kuchyně na stůl denně hořký menu s nechutí polykám slzy v očích - problém není ze schopnosti ovlivnit vymaněni ve světle stále naděje sme uvězněni.
Ve jménu sdělení, radosti, života i krásy plodím rap, fakuju pózy a ty nácky, co plodí svou mysl v nesmyslu, utvářím svůj tep ve tvářích těch, co plácaj, nic neví, nosí Fubu, drsní týpci, co se ptávaj, kdo ti píše texty, a těm, co svou mysl zaprodávaj, tak probuď se a vstávaj, tak probuď se a vstávaj.
Ref:
Tak už je to na nás,
jezdci mc`s - produkty společnosti,
co si myslí, že je dobrý hubou mlít,
ukázat na skutečnosti,
proto abysme se měli rozhodnout,
je-li lepší mlčet nebo mluvit.
Tak už je to na nás, postarat se o svý hobby, o stěny, o svý touhy. Slovy, činy proti rozhodnutí vlády hlavounů, Severů a jinejch blbounů, pro svý město nebudu volit pičoviny... co ty?
Nejsem najatej, nedělám pro ty, nic neskrývám. Jsem jen členem týhle pálící brněnské roty. Město - my v něm, Colektif, to co sme není snem... svůj message k vám už nesem nějaký roky. Svůj názor na soudkyně, na mladý kábry, co posílají do vězení na čtrnáct dní, na veřejný činitele, co ti dávaj do držky, na causu o dědovi, kterej pro utěšení bolestí, pěstující konopí na čajíky proti utrpení, na many, který nemůžem nenávidět ani je mít rádi, tak už je to na nás, abysme se měli, dělali, co od srdce sme vždycky chtěli.
Ref:
Tak už je to na nás,
jezdci mc`s - produkty společnosti,
co si myslí, že je dobrý hubou mlít,
ukázat na skutečnosti,
proto abysme se měli rozhodnout,
je-li lepší mlčet nebo mluvit.
Tak už je to na nás, vytvořit to, pro co chcem žít, ve svý mysli místem nemarnit, dát zpět význam slovům, kterým chtěli naši otcové a matky v 1 9 8 9 uvěřit. Na nohách přestávám snít, rovnou chci si, co mi odjakživa patří, vzít.
Už nebudem zvonit, klepávám u dveří, stěží někdo otevře mi, pojďte dál, pane, mně můžete věřit, ale bez podpisů nelezte mi sem, můžeš se snažit, jak chceš, nepohneš s černým Petrem, beztak běž dál, udělej, co můžeš, per se, toužíš, zmůžeš se, a když budeš sám, má to cenu, dlužíš hlas ze svých tužeb, bože, přednes sílu v slovech, tu však přetlač v sílu činu, odpaň víru, na svou míru systém potlač.