Interpret:

Umbrtka

Album:

Nad propastní dne

V ulicích, ve kterých staroba páchne
Syrově a mámivě,
Potkávám jezdce v mračnech prachu,
Mračnech, která víří a jimiž jsou sami protkáni
Na prahu záměstí dřevnatí stroje, zatajen je jejich dech V podchodech a průchodech, tvořených plísní omítky a ozvěnou V bahně lesních, polních cest, tak plném kořenů a šeptaného ticha
Tam všude vidím ty šedé obrysy. 
Kráčím po jejich stopách
A jako bych šel po spirále o několika středech; 
Topím se v bolesti a pokrouceném mrazu pustých zákoutí, 
Aniž bych v sobě nacházel touhu chytati se stébel;
Zvířata prchají nocí, nikoliv snad přede mnou
Bez jakékoli prosby na rtech.


Když projíždí šedá jízda vyhaslými továrnami, 
Začne v pecích znovu zpívat oheň; 
Je to zvláštní píseň, neboť plamen cítí, 
Že již není skutečným
Že je pouhou vzpomínkou, odrazem, snem.
Jedou tryskem, však zapouzdřena je v nich pomalost, 
Procítěná pomalost; 
Místo nehtů mají 
Žluté listy bříz
Jimiž v táhlých pohybech 
otvírají těla kolemjdoucích
A v očích tehdy mají pohled těch, kdo hledají
Za hranicemi naděje;
Pak v příbytcích, do nichž nebyli zváni
Stelou kolébky chvojím
Aby tyto později lépe hořely.
Tak jako oni naslouchám zdem a letokruhům, 
Šeptají o vyživující zkáze:
Teprve ve zmaru vše srůstá
Dřevo - beton - déšť
Cihla - hlína - ocel
Teprve ve zmaru se schází;
Každé místo šedou jízdou navštívené se rozechvěje, 
Neboť si vzpomene, že skrze něj promlouvá mohutnost města.Pozoruji dům, kterak se učí hroutit se do sebe samého.
A hladká maska potměšilá, kterou si síla kdysi nasadila.


Aby její tvář čelila bodavým dotekům,
Ta maska, jež, věrna svému výrazu, 
potají vrostla do masa, 
Stává se zvláštně novou, 
krásnou krajinou, V níž smutek nachází útočiště.


Jejich kroky mne dovedly doprostřed asfaltové pláně
Poklekám u zkalené tůně potažené suchým listím
Cítím tupé údery v lůně města


Hleď - na hladině tančí stín
vykácených alejí, rozmetaných domů a vyvrácených bran
Hleď - už nikdy docela se nevyspím
mé snění proplétá se s bezčasím všedních poutí
Hleď - listopad již vykoval 
z korun stromů černé drápy; nechť připnuty jsou mokrou travou k mým zápěstím!


Vysoko nade mnou nepozorovaně vlaje potrhaná zástava
Opět potkávám ty jezdce,
Jejich tváře Nikoli nepodobné mé;
Voda z tůně chutná po dešti, 
oleji a zasmušilé válce
A v továrnách i zavřených a zmizelých
Stroje zuřivě pracují 
a plamen se rozezpívá 
Na jediný okamžik; Rány sílí, když síla obdivuje svraštělé kmeny Ve stinných zahradách;
Hledím na své dlaně 
Zatímco šedá jízda jede oblohou.